Hubáčkovic strana webová
Nakresli mi sex
Námět bývá zpravidla humorný až mírně frivolní - v jednom muzeu jsem měl možnost si prohlédnout příběh o tom, jak se říční duchové předháněli v tom, který z nich se silněji ubzdí. Inu, televizní soutěže v té době ještě nebylo možno sledovat ani černobíle a tak se středověcí Japonci museli zabavit jinak.
Vedle veselých či lehce lechtivých příběhů ovšem existují materiály s různým stupněm tvrdosti na škále pornograficity. Takové svitky nejsou samozřejmě běžně vystaveny, ale ani nejsou před veřejností uzamčeny - tu a tam se s nimi můžeme setkat na výstavách, zabývajících se erotikou. Ostatně proč ne, ve srovnání s některou současnou produkcí jde téměř o nevinné laškování. Dnešní doba obohatila tuto škálu o doposud nejvyšší stupeň, pro který se zažil název hentai, což v češtině znamená zvrhlý.
Spojení této tradice s novodobými comics, přišedšími z Ameriky, vydalo svůj plod v podobě magazínu manga. Dosavadním filozofickým vrcholem této tvorby je manga verze Marxova Kapitálu. Tradiční beletrii většina Japonců již prakticky nečte; ve vlacích můžete vidět cestující libovolného věku a pohlaví, téměř výhradně zakoukané do masívních brožur s obrázkovými seriály. O co méně mají magazíny textu v bublinách, o to jsou tlustší, takže čtenář (nebo spíše pák?) listuje napínavým dějem, seč mu ruka stačí. Týden co týden tak tiskárny chrlí miliony brožur, jejichž cílem je jakákoli představitelná sociální či zájmová skupina. Speciální kategorii představují magazíny pro pány v nejlepších letech. Úmyslně vynechám varietu hentai, určenou k privátní konzumaci, a soustředím se na čtivo do vlaku.
Svůdné postavičky na obálkách pánských manga magazínů lákají ve výlohách, jejich výskyt roste, jak se přibližujete k nádraží. Za těch dvacet let, co v Japonsku žiju, prošly hrdinky magazínů značným vývojem. Původní plnokrevný ženský element nyní suplují prepubertální postavy, nebo spíše postavičky, které si ovšem co do vyzývavosti se svými dospělými předchůdkyněmi nezadají. Jejich nevyvinutá tělíčka umožňují kreslířům spořit textil, protože skrýt není téměř co. Obličej hrdinek, původně mající vcelku antropomorfní rysy, se také vyvíjí. Oči se postupně zvětšují, ústa a nos zmenšují. Namísto očí je tak do obličejů vkreslováno dvé obrovských černých lesklých lívanců, které spolu s malinkatým nosánkem a hubičkou propůjčují hrdinkám vzezření roswellského UFO nebožtíka. Povídání o tom, kterak manga morfologie zpětně ovlivňuje vizáž i chování mladých Japonek, si zaslouží zvláštní prostor.
Tokijský primátor Šintaró Išihara, známý to rebel a chodec proti proudu, vydal nedávno zákaz prodeje tiskovin, které zobrazují adolescenty v eroticky zabarvených situacích, a to v obchodech a stáncích celého Tokia. Úsilí je to určitě chválihodné, avšak Tokio není středověké město obehnané hradbami. Za pár minut jste z něj vlakem pryč kterýmkoliv směrem. Můžete tak nalézt exil na území, kde vládne benevolentnější primátor, který nebrání tomu, aby muži, prahnoucí po kultuře tohoto typu, nalezli patřičné vyžití. Išiharovo opatření má tedy zhruba stejnou účinnost, jako když se zakáže močit pouze v části bazénu.
Kultura mangy se promítá i do výtvarného projevu nejmladších Japonců, protože její grafické výrazivo přebírají i tvůrci dětských kreslených filmů. Vyzvete-li nějakou dívku, aby nakreslila, co chce, bude proto v drtivé většině případů výsledkem snažení lolitózní stvořeníčko s ufonským obličejíčkem, oděné v mikrosukni, obuté ve vysokých kozačkách a zaujímající laškovnou až vyzývavou pózu číslo E55. Automatizovanými tahy to takto mastí jedna jako druhá, aniž by chuděry ve svých deseti či kolika letech pořádně tušily, co vlastně zobrazují. Těžko říci, co je pro ta děcka horší - zda zabudovávání nezdravých sexuálních schémat do podvědomí, nebo ztráta schopnosti vlastního grafického projevu.
