Hubáčkovic strana webová
Jádro energetického pudla
Většina kritiků jaderných energetických zdrojů argumentuje tím, že Japonsko se nachází v tektonicky silně neklidné oblasti, takže provoz jaderných zařízení čelí permanentní hrozbě ničivého zemětřesení nebo zaplavení přívalovou vlnou tsunami. O tom, jak vysoké je riziko spojené s (ne)úspěšností automatického odstavení a následného dochlazování jaderných reaktorů, bude určitě napsána řada traktátů. Avšak březnová tragédie s odstupem času ukazuje, že provoz jaderných zařízení je v Japonsku ohrožen jinými, v zásadě lidskými faktory, jejichž závažnostpodstatně převyšuje geologicko-klimatickou nepřízeň.
Vše diriguje těsná provázanost politického a ekonomického systému Japonska, která se promítá až do vzdělávacího systému či hlasu médií. Tato provázanost umožňuje stavět jaderná zařízení úsporně, to jest s relativně nízkými nároky na bezpečnost jejich provozu - je jasné, že snižování rizika provozu jde ruku v ruce se zvyšováním investiční náročnosti stavěného zařízení. Principiálně snížit na nulu ho ovšem nelze. Nikde a nikdy. Ale zpět k lidskému, či společenskému faktoru, který podle všeho představuje pro bezpečný provoz větší riziko, než jakým jsou japonské přírodní podmínky:
Amakudari doslova znamená "sestoupivší s nebe". Nejde o padlého anděla, ale o vysokého ministerského úředníka, který v poklidné státní službě dosáhl důchodového věku. Byv penzionován, jde si přivydělat na stáří prací ve firmě, nad kterou má jeho ministerstvo zákonný dohled. Prostě taková japonská trafika. Z titulu své bývalé pozice a věku získává takový člověk ve firmě rozhodující slovo. Původní úloha ministerstva coby státního dohledu či regulátora podnikání v příslušném sektoru se spolu s kontrolní zpětnou vazbou v takto vzniklé "personální unii" úplně vytrácí, takže ministerstvo se de facto stává jakýmsi vzdáleným managementem průmyslových gigantů.
Z výše uvedeného lze lépe pochopit ohromující nerozhodnost japonské vlády. Ta je daleka toho, aby představovala kormidlo událostí nebo řešila vzniklou krizi. První tři dny po fukušimské havárii neučinila naprosto nic, veškerou činnost přepustila provozovateli elektrárny, firmě TEPCO. Až po dlouhých šesti dnech byla schopna se setkat s jejím managementem. Setkání ovšem předcházel americký nátlak na Japonsko, aby problém vůbec začalo řešit.
Dobrou známku si neodnášejí ani media. Ta se v kritických okamžicích v podstatě omezila na memorování tiskových zpráv, dodávaných firmou TEPCO a poté na deklamování vládních komuniké. Investigativní žurnalistika prakticky neexistovala. Bezzubým dojmem působila i akademická obec, výroky jaderných specialistů zněly vágně, neadresně, snaha především si nikoho nerozházet z nich jasně čiší i teď. Smutným hitem se stal výrok profesora fukušimské lékařské fakulty, podle něhož radiace neohrožuje usměvavé lidi.
Podle orientálního filosofického principu yin-yang v sobě zlo obsahuje zárodek dobra. Podíváme-li se pod tímto úhlem pohledu zpětně na fukušimskou havárii, zjistíme, že vlády prakticky všech zemí provozujících jaderné reaktory přistoupily k podstatně přísnějšímu hodnocení jejich bezpečnosti či rizika provozu; jen málo z nich se chystá jaderný program odtroubit. A to v době, kdy spolehlivý alternativní způsob získávání elektrické energie ještě není k dispozici, není málo.
